"Bez šťávy a vyteklej..."

 

...aneb jak to taky může dopadnout, když si o něčem budete příliš dlouho říkat "Už to konečně musím udělat"...

(vyprávění)

Vezmeme to trochu zeširoka - nejsem žádnej chemik, ale dnes si něco málo "tak nějak laicky" povíme o oxidaci. Oxidace může bejt pěkná mrcha ("a to je vše, děkuji za pozornost, další článek vyjde v úterý".. :-D ). Ne, vážně... Každej elektronik to ví, a nemá oxidaci rád. Hodiny prosezené s kartáčkem, skalpelem, šroubovákem nebo jiným škrabadlem v jedné ruce, s (často organickými) čistidly, šmirglem nebo "uchošťouchem s lihem" v druhé ruce, a drhnutím oxidů odkudkoliv či z čehokoliv patří jednoznačně k těm nejnepříjemnějším v životě elektronika (nejen, i leckterý autoelektrikář by vám mohl vyprávět). Nebo přepajování zestárlých spojů plných špíny a svodů. Obzvlášť, když to opravdu musí být, protože kvůli tomu nefunguje něco, co doteď fungovalo dobře a měli jsme to "něco" rádi. Bolí z toho ruce, někdy i záda, a v případě použití nějakých "lepších" čistidel často i hlava.

Vyšší level oxidace je ta elektrochemická. Jen si vzpomeňte, kolik dálkových ovladačů už jste kvůli ní museli vyhodit, protože vám do nich vytekly baterky..? Nebo jak vám prodejce mobilních telefonů odmítl uznat záruku na opravu mobilu vaší oblíbené značky, protože "voda v přístroji", i když vy jste na jistotu věděli, že jste se s ním určitě nikde nesprchovali. Je někdy vážně rychlá, chemikálie používané v bateriích a akumulátorech jsou většinou kyseliny nebo silně zásadité, a navíc vzdušná vlhkost se dostane všude. Ani jedno není pro kovy (obzvlášť ty v přístrojích) kdoví co, ostatně pro člověka taky ne (myslím kyseliny a zásady, na vzdušnou vlhkost jsme naštěstí vybaveni docela dobře). Hrozí poleptání. Přihoďte pár volných elektronů, iontů, tu vzdušnou vlhkost, kyslík (taky vzdušný - jinak po kyslíku se celý ten proces jmenuje - latinsky "Oxygenium"), dejte tomu trochu času, a... No, co myslíte že se asi stane? Je to vlastně tak trochu kouzlo, "ten kontakt prostě zmizel... " :-D

Proč ale píšu o oxidaci? To je na delší povídání... no, ale máme čas, tak vám to tedy povím. Baví mě elektronika a staré počítače, to si ti bystřejší z vás už jistě všimli (tedy pokud jste přesně na tuto stránku nepřišli přes nějaký vyhledávač... To je pak podobný postup, jako by k vám domů přišla návštěva okýnkem od záchodu. Ale zaplaťpánbůh za ně - tedy myslím za vyhledávače). Jako každý správný elektronik nostalgik mám i já v dílně (..."ve sklepě", "doma", "na balkóně", "ve skříni", "pod postelí", a někdy i "v ledničce" nebo "pod vánočním stromečkem" - nehodící se škrtněte) spoustu starších PC komponentů, krabici se starými MB, FDD, HDD, RAM, CPU a jinými zkratkami. Jsou to opravdové poklady a pravý elektronik takové věci nevyhazuje (nevím, jak ti leví), protože jednak nemá to srdce vyhodit počítač, na kterém léta pařil DOSovky a rozblikal první LEDku na COM a LPT portu, a jednak ví, že když bude potřebovat dnes již exotický COM port, či něco naprogramovat přes LPT SPOLEHLIVĚ (ano, řekněme si to na rovinu - LPT porty na nových deskách jsou často lowcostové osekané šmejdy, jejichž úrovně neviděly normu ani z rychlíku), tak stačí zalovit právě v nějaké takové krabici. Po vyhnání pavouků, zamáčknutí slzy, sestavení starého PC, zapaření pár DOSovek a zamáčknutí druhé slzy může programovat.

Jenže - to by nesměla existovat ta oxidace. Jak to? Vysvětlím. Psal jsem si s jedním internetovým známým, a přišla "řeč" právě na stará PC a DOS. Zmínil jsem, že doma takové věci mám, on zase, že by se mu něco takového hodilo, a jelikož jsem byl ochoten nezištně pomoci a o "pár mincí z pokladu" se trochu podělit, tak jsem se šel druhý den do té krabice podívat. Po kontrole stavu jsem poněkud posmutněl. Tušíte správně - oxidace. "Sežrala" mi hned tři desky "třiosmšestek", mrcha nenasytná. V létě byly ještě v pořádku a čekaly trpělivě na svou chvíli (to jsem byl v té bedně naposledy). Dnes už nečekají, "páč" už je patrně po nich. Kdyby aspoň umřely při plnění nějaké "nejdůležitější mise na světě" v nějaké dobré staré pařbě třeba, ale zcela nedůstojně na dně škatule na "niklokadmiovou rakovinu"....? To mě teda mrzí.

Co je horší, je to moje chyba. Jak to? Na každé desce starých "třiosem" i na některých starších deskách pro 486 byly připájené malé NiCd akumulátory na zálohování hodin reálného času a obsahu CMOS SRAM (na novějších už ne, časem se přešlo na knoflíkové lithiové baterie). V létě jsem ty desky držel v ruce a říkal si, že ty akumulátory musím vypájet, než bude pozdě. Jenže hlava děravá, rozdělaných tisíc věcí najednou a nic dotaženýho do konce, prostě jsem na to zapomněl. A co se nestalo, přesně to, čeho jsem se obával. Milým chemikáliím mezitím už přestalo stačit si jen tak reagovat a oxidovat uvnitř akumulátoru (už dávno vybitého) a prožraly se ven skrz jeho obal. Na vzduchu a vlhku chytly druhý dech, vyvzlínaly a daly si jako druhý chod ještě kus motherboardu, předtím než definitivně ztvrdly. Acho jo. Co s tím? S tou jednou deskou asi už nic, je "prostě moc". Elektrolyt z (extra debilně umístěného) akumulátoru sežral na co přišel, včetně RAMek ve slotech, jednoho ze dvou IO chipsetu a napájecího konektoru. Ty zbylé dvě ale zkusím vyrvat ze spárů smrti a zabránit jejich odchodu do křemíkového nebe, protože je jim sice špatně, ale důležité orgány zůstaly nedotčeny.

 

Akumulátor Chip
NiCd akumulátor - vyteklý a zoxidovaný. Povšimněte si také slotů pro RAM. "Shnilý" chip - 50 % chipsetu, severní můstek

 

No jo, ale "trochu problém". Ono se to lehko řekne, ale už o poznání hůř dělá. Kudy do toho...? No, tak si nejdřív zkusíme trošku shrnout fakta. S čím vlastně mám tu čest? Trochu přemýšlím...

"Když si ty shnilý desky vezmu na pořádný světlo, uvidím ještě něco kromě toho, že je to celý zelený...?"
"Tak se na to mrknem..." (přitahuju blíž lampičku, rozsvěcím ji a podávám si pinzetu)
"No jo... prostě všude zelený... To je ale sajrajt."
"Moment, tady už to není sajrajt, je to trochu tvrdší..." (rejpu pinzetou do zelenýho na různých místech)
"Hmm, vlastně úplně tvrdý... a tady taky..."
"Tady taky, vlastně všude."
"Jééé..."

a následuje zakletí. "Rejpnul" jsem neopatrně do vývodu jedné součástky, a kus zelenýho bordelu odstřelil a trefil mě těsně pod oko.

"Fakt dost tvrdý. Tyjo ukaž, tady to nějak svítí..." (prohlížím si místo odkryté odloupnutím)
"Hmm, vypadá to jak nový. Že by ten bordel nežral kovy...? Co to vlastně je přesně za hnus?"

To bylo dost překvapení, myslel jsem, že právě kovové části desky budou nenávratně zničeny. Přemýšlejme víc: Víme, že za to může "baterka", tedy niklokadmiový akumulátor. V NiCd akumulátoru jsou dvě elektrody. Nečekaně je jedna z niklu a druhá z kadmia, což jsou obojí kovy a pevné prvky. Ty jak známo netečou, teda aspoň ne při teplotách, při kterých je člověk schopen akumulátor i s deskou držet v ruce. V každém akumulátoru taky musí být nějaký elektrolyt, to bude asi "ten zelenej bordel", vyteklý a ztvrdlý na desce. Jaký je v tom našem a co nám to vlastně zaneřádilo celou desku?

Na to už mé znalosti nestačily, musel jsem přizvat rádce. Wikipedii. Ta toho ví o niklokadmiovém akumulátoru dost, a ví i to, jaký elektrolyt takový akumulátor obsahuje. Je jím Hydroxid draselný - KOH. Tak o tom vím "už úplný prd", hledám dál. Nacházím, že Hydroxid draselný není kyselina, je naopak silně zásaditý - zásaditost je protipól kyselosti. Ovšem ten protipól může člověka taky poleptat, a některé dokonce daleko hůř než kyseliny. Rozhodně nepodceňovat (dobře teda, chtěl jsem tu desku olízat, ale po tomhle na to kašlu :-D To kadmium vlastně asi taky nebude moc "bio", že :-)) ). Ovšem KOH je v čistém stavu také pevná, krystalická bílá látka. Aby mohl z akumulátoru vytéct (a aby vůbec mohl plnit funkci obvyklou pro elektrolyty, tedy vest proud pomocí iontů), musí být v něčem rozpuštěn. Dokážou ho dobře rozpustit polární rozpouštědla, tedy např. voda nebo slabé alkoholy. V případě akumulátoru je to právě ta voda, roztok je čirý. Bingo, bude se koupat! "Moment, čirý...? No, to je jedno, jdem koupat!"

Zkusím první slabý alkohol. Každej správnej elektronik má doma trochu isopropylalkoholu. Já taky. Ale aby to nebylo tak úplně jednoduchý, zjistil jsem, že ho mám opravdu jen trochu, teda spíš sakra málo. Co teď? Jinej alkohol? Líh nemám, ani nic jinýho, jedinej alkohol široko daleko je tchánova slivovice. Tenhle nápad jsem zavrhnul rovnou, je v ní dost cukru a nestojím o to, aby mě v létě v dílně obletovaly včely, vosy a jinej "slintající" hmyz. Beru nejmíň poškozenou desku, namáčím vatovou tyčinku do isopropylu a zkouším "šudlat" na jednom z hodně zelených míst. Moc to nejde, ale trošku přeci jen jo... po chvíli "šudlání" zekená vrstva začíná trochu měknout a barvit, a po značně delší chvíli jsem se "prošudlal" bordelem až na desku. Takže isopropylem by to tak nějak šlo - jenže než takhle "otyčinkuju" celou desku, budu mít asi už vousy a ruku ubroušenou až u ramene. To chce něco jinýho. Zkusím tu vodu (i když se mi moc nechce, je to přeci jen elektronika a ta se s vodou snáší špatně - musím to pak pořádně vysušit).

Ofoukávám desku od zbytků alkoholu a beru ji z dílny domů spolu s pár štětci a starým kartáčkem na zuby. Hledám vhodnou nádobu na mytí desky - samozřejmě není. Ani blbej starej pekáč ne. V kuchyni si půjčuji malý skleněný "pekáček" z varného skla, co nám letos donesl Ježíšek. Kdyby to žena věděla, tak mě asi rovnou zastřelí, no naštěstí neví, není doma (musím ho pak pořádně vyvařit a umýt, chci přeci jen očistit desku, ne otrávit všechny členy domácnosti). Napouštím trochu vody do nádoby, usedám ke stolu, beru štětec. Potápím desku, a vzápětí ji zase stavím "nakolmo" - do nádoby se totiž naležato nevejde. Sakra, to je blbě, chtěl jsem to nechat chvíli namočený, aby to změklo. Tak nic, beru nejširší štětec, co mám, namáčím ho, a vodu z "pekáčku" jím zároveň "šplouchám" na desku. Tam, kde voda stéká, "šudlám" štetcem po desce, a tak furt dokola.

Byl jsem docela zvědav, co to udělá. Když jsem ale "šudlal" už asi dvacet minut, a pořád se nic výrazného nedělo, začínalo mi to docházet (tedy spíš začal jsem si konečně připouštět): Voda asi nebude to správné rozpouštědlo. Trochu to sice slezlo, ale to jen tím, že jsem to drhnul takovou dobu vším možným (tedy mechanicky - mezitím jsem zkusil i kartáček na zuby a taky přidat trochu Jaru). Jinak nic, kontakty patic jsou zelený pořád. Vyndávám desku, nechávám okapat a dávám ji na topení sušit. Přemýšlím tak, že mám na čele vrásku hlubokou jak Grand Canyon, ale nevymyslím nic. Stejně je večer, dneska už nic neudělám... Umývám a vyvařuju nádobu, pak už jen trochu "poserfím" na Internetu, hygiena a půjdu spát. Stejně ale pořád přemýšlím, proč takový kolosální neúspěch, i u Internetu a ve vaně. Najednou, těsně před spaním, mě něco došlo: "Moment, KOH má bejt přece čirý, ne...? Proč je to zelený?" S touto myšlenkou jdu spát.

Další den vstávám - je sobota, času dost. Pořád mi to vrtá hlavou: "Čirá, zelená, zelená, čirá... proč je to zelený, když kovy jsou nepoškozený? Tady něco nehraje." U ranního kafe trochu surfuju, mj. čtu znovu Wikipedii, a nacházím něco, co mi předtím uniklo: "Hydroxid draselný vytváří pevné hydráty, a sice monohydrát KOH-H2O, dihydrát KOH-2H2O a tetrahydrát KOH-4H2O, který je používán jako velmi intenzivní vysušovadlo". Aha, takže proto je to zelený a tvrdý - hydráty a vzdušná vlhkost (a kdovíco ještě)! Surfuju dál a víc, ale k hydrátům KOH jsem nenašel už nikde nic, kromě toho, že jsou velmi obtížně rozpustné ("no, to je mi novina, to už jsem zjistil..."), dokonce ani to, co by ten bordel mohlo rozpustit, když to není voda ani alkohol. Předběžně - možná by to mohla být nějaká kyselina, jenže jaká? Ale jistotu ani konkrétní poznatky nemám... takže jsem na mrtvém bodu a "v loji", končím, budu muset najít nějakýho dobrýho chemika. A nebo se rozloučit s deskama, ale to se mi vážně nechce. Nebo sehnat jiný, ale to jsou jednak peníze navíc, jednak je to dnes téměř nesehnatelný zboží, a pak - stejně by mě bylo pořád líto vyhodit ty poškozený desky, když by možná šly nějak spravit.

V neděli ještě zkouším tu nejmíň poškozenou, vypranou a vysušenou desku zapojit a rozjet - jen tak, z čirého zoufalství. A hele - světe div se, deska "jede", i když je místama jak brčál... No, tak aspoň něco. To ale nic nemění na tom, že nevím, jak dál (zůstat to tak nemůže, ty zelené vrstvy trochu vodí, kdoví, co by to časem provedlo). Poradí někdo?

 

"Happyend" to tedy nakonec nemá, vlastně to tak nějak nemá vůbec žádnej konec, vyšlo to dost "do ztracena". Jak to nakonec dopadne? Sám nevím, snad něco vymyslíme - a přesně o tom si pak povyprávíme buď zde, nebo v dalším dílu. "Stay tuned..."